﻿<p>$[firstName] se narodil $[birthDate] Wyattovi a Millie $[lastName] a vyrůstal na čtyřtisíciakrovém dobytkářském ranči v Montaně, který rodině patřil od doby krátce po občanské válce. Jako nejstarší z pěti dětí byl ztělesněním západního rančera a skutečného kovboje staré školy. Jeho otec byl jedním slovem „drsný“: tvrdý, mlčenlivý a stoický způsobem, který lze nazvat jedině kovbojským. Byl klidný jako dub, dokud neměl dobrý důvod chovat se jinak, a rozhněval se jen pomalu. Věrný rodině, pevně věřící v Boha a s neochvějnou pracovní morálkou působil, jako by vystoupil přímo z dobrodružného kovbojského časopisu.</p>
<p>Právě tyto vlastnosti mladý $[firstName] přebíral, když dospíval. Matka o něm často říkala „tichá voda břehy mele“ a na něj i jeho otce to sedělo. Pod montanskou oblohou podnikal dlouhé vyjížďky po ranči, kontroloval stádo nebo lovil kojoty puškou Winchester Model 54, kterou dostal od otce k patnáctým narozeninám. Jezdil celé hodiny sám, někdy s otcem či strýcem, bez ohledu na déšť stékající z obnošeného Stetsonu, zimní sníh nebo letní vedro. Jakmile si vzal nějaký úkol do hlavy, nic s ním nepohnulo.</p>
<p>„Chlap, na kterého je spoleh, když přijde bouře“ byla patrně nejvýznamnější pochvala, jakou $[firstName] v devatenácti letech dostal, zvlášť proto, že přišla od otce, jeho největšího vzoru. Ačkoli nevypadal jako typický budoucí vysokoškolák, přibližně od dvanácti let mu oba rodiče opakovali, že má dost rozumu a odhodlání na dobré vzdělání. V dospívání proto důsledně dbali, aby nezanedbával školu.</p>
<p>$[firstName] měl sklon na většinu dne zmizet na svém koni „Domingo“ a vrátit se teprve večer, aby dokončil úkol na další den. „Není nic špatného na chytrém kovbojovi,“ volávala matka z kuchyně, když konečně zaslechla bouchnout dveře. Jeho odpor ke škole však postupně mizel a v posledních letech střední školy se z něj stal svědomitý student.</p>
<p>Po škole se přihlásil na Montana State University do programu Agricultural and Range Sciences a byl přijat. Po prvních osmnácti měsících dokonce uvažoval o veterinární škole a měl pocit, že stojí na životní křižovatce, když 7. prosince 1941 Japonci zaútočili na Pearl Harbor. Na rozdíl od některých přátel nešel okamžitě do náborové kanceláře a rozhodl se pokračovat ve studiu tak dlouho, jak to půjde. Jeho plány začaly kolísat až poté, co spolužák Mathew Bell vstoupil do Army Air Corps a začal ho přesvědčovat, aby udělal totéž.</p>
<p>Mathew získal pilotní průkaz v Civilian Pilot Training Program a na otcově ranči používal Piper Cub ke kontrole stáda a lovu kojotů. „No tak, $[firstName], šlo by ti to skvěle. A až skončíš, můžeš si pořídit vlastní letadlo a používat ho na ranči jako my. Řekni mi, že jsi někdy slyšel lepší nápad!“ A dodal: „Stejně nakonec budeme bojovat všichni, tak si raději vyber svůj osud teď.“</p>
<p>Mladý $[firstName] zjistil, že se s jeho logikou těžko polemizuje, a myšlenka naučit se létat se mu líbila. Často obdivoval mladého pilota, který rozvážel poštu po Phillips County v pestře natřeném britském dvouplošníku Hawker. Dokonce mezi nimi vznikl malý týdenní rituál: pilot vždy nízko přeletěl nad určitým návrším na pastvinách a $[firstName], který tam ve stejnou dobu čekal, mu zamával.</p>
<p>A tak se $[firstName] o několik dní později ocitl v náborové kanceláři Army Air Corps. Vydal se na cestu, která navždy změnila jeho život a vrhla ho přímo do víru války rozpoutané šílencem na druhé straně oceánu.</p>